Piškap 2006
1. turnaj v Brně, autorka Anna Hutňanová.
9. a 10. 12 se v Brně pořádal Piškap 2006. Účastníci, kteří přijeli už v pátek, se večer začali pilně připravovat. Nemůžu o tom ale říct víc, než že ráno někteří zaspali a měli kruhy pod očima, protože jsem nebyla přítomná. Snad mě někdo později doplní.Takže.... sobota. Spolu s Katkou (Eleanor), Michalem a Student Agency jsme do Brna přivezli deštivé počasí, kvůli kterému se náš plán na procházku po městě změnil v touhu po topení a suchém oblečení. Momentálním cílem bylo tedy špatně vyslovitelné Su ... Se ... Silasu ... Selisa ... Salesiánské centrum. Na renjuovské bojiště, vzdálené od zastávky asi 200m, jsme se ale (samozřejmě díky mapě, která byla uzpůsobena výhradně pro mužský mozek) dostali až za hodinu. Takže nějaká procházka po okolí tam přeci jen byla. Zato jsme viděli na vlastní šále oběšeného Santa Klause před oknem do dětského pokoje.
Po vstupu do středu dění jsem čekala známé ticho, rušené jen skřípáním mozkových závitů a telepatickým povzbuzováním zrovna odpočívajících hráčů. Místo toho si právě většina pochutnávala na pizze (i když prý nic moc) a ani nám kousek nenechali.
Po dalších čtyřech vyčerpávajících hodinách bylo konečně rozhodnuto a Kedlubovo předem připravené místo doma na poličce má svůj účel. Ještě fotka na konec a mohlo se jít do objednané hospody :). Cestou jsme se stavovali v klubovně, útulném to nočním ubytování, nechali si tam pár věcí a zatímco se dámská část šla převléct, z chodby se ozývalo něco o suchých ponožkách, mokrých botách a ženské logice.
Po chvíli už jsme seděli u stolu pro dvojnásobný počet lidí, někteří na dvou židlích, aby to vypadalo, že je nás víc a předseda se snažil všechny obeznámit s navrhovanými vylepšeními piškvorkářské úrovně na stránkách i turnajích. Nutno podotknout, že mu dělalo velký problém obsáhnout pět metrů dlouhý hlučící stůl.
A jelikož takový piškvorkář je ve své podstatě hravý tvor, přecházím k velmi zajímavé a zábavné části večera – šipkám a fotbálku. Při trefování do terče se dařilo Štefanovi a silně se projevila i Kajmanova „nejhorší“ liga :). Pár soutěživým nadšencům se zdálo, že jeden turnaj za den nestačí a tak se utvořilo šest fotbálkových týmů, které proti sobě nastoupily vyzbrojeny příhodnými jmény. Za zmínku stojí třeba Pivníci, kteří stylově vytřeli podlahu pod hracím stolem a také neporažený tým Chaykaj. Jak dopadly jednotlivé souboje, si všímavý čtenář jistě najde :). Nejmenovaná dvojice (skončila na druhém místě) neunesla prohru a tvrdohlavě vyžadovala odvetu.
Když už nás bolely nohy a zápěstí, dali jsme si malou pauzu (ve které se Denovým páskem od kalhot porovnávala šířka stehen) a rozdělili se na dvě skupiny. První by šla pomalu spát a druhá jen změnila prostředí za vidinou dalších zážitků. Někteří jedinci se uchýlili k proradným donucovacím prostředkům, aby přetáhli slušná bezbranná ospalá děvčata na svou stranu a vláčeli je přes celé město do klubu, kde se jim pak stejně odmítli věnovat (myšleno po taneční stránce). Na místě jsme setrvali dokud Dawe (v mé spolupráci) nenaházel všechny drobné do automatu na plyšáky a nepomohl mi odvrátit hrozbu vendety v podobě podlézání stolu.
Další zastávkou v brzkých ranních hodinách se stal Petrov. Ze zahrad nad kostelem se nám naskytla možnost podívat se na část Brna z výšky, pochválit krásný výhled a zkritizovat koncentraci veškerých hypermarketů a Tesek. Zbývalo už jen najít správný směr do klubovny, rozloučit se s Denem a Venou, kteří spali jinde, zavrtat se do spacáků a odpadnout.
Dvě hodiny nato se ozvalo Alešovo hlasité „budííčeeek!“ a my jsme (až na pár vyjímek z horního patra) sice neradi, ale poslušně vstali. Následovala ranní hygiena, balení a po lehkém úklidu konečně odchod do CVS Lužánky, kde se konal závěrečný turnaj o piškvorkový pohár. Dvěma hráčům, jež zavrhli společné přenocování, se díky neúčinným budíkům nepodařilo dorazit včas, takže ztratili body z prvního kola.
Po napínavém a psychicky i fyzicky (jen neusnout...) namáhavém dopoledni, pizze a pár závěrečných hodinách se na medailových postech vyjasnilo. První místo obsadil Pařez, který po celou dobu působil klidným vyrovnaným dojmem, což některé hráče vyvádělo z rovnováhy. V ženské kategorii se ze zlata mohla těšit Elvíra. Byli i tací, co si odvezli medaili pouze za jediný tvrdě vybojovaný bod, ale o to víc si ji užili :).
Po společné fotografii přišly na řadu gratulace a loučení. Většina odjížděla domů autem, někdo šel pěšky a zbytek - Denim, Michal a já - se odebral na vlakové nádraží. Nejspíš kvůli touze prodloužit ještě na chvíli příjemně strávený víkend, jsme nasedli do vlaku směr Bratislava. Ne příliš ochotná paní za okénkem v Modřicích nám umožnila dojet zpět do Brna, kde jsme si čekání na další spoj zpříjemnili večeří.
Do Prahy jsme dorazili ještě navíc se zpožděním, takže poslední z nás se do postele dostal v půl druhé. Ale s bronzovou medailí pod polštářem se mu usínalo krááásně :).
