Moje cesta (na) Czech Open 2019
70271960_395657374470797_5320749861610455040_n.jpg)
O zlepšení, motivaci a zápalu pro hru piškvorky se rozepsal student pražského Gymnázia Jana Nerudy a člen pIšQworkového týmu Nerudní pětkaři Alan "Vegas" David po absolvování již druhého gomoku turnaje.
UPOZORNĚNÍ: Zajímá-li vás pouze moje reportáž z letošního turnaje CZECH OPEN, doporučuji přeskočit následujících devět odstavců. :-)
Mám pocit, že je to nedávno, co jsme se spolužáky poprvé nevinně experimentovali s piškvorkami. Přesto už to zanedlouho budou čtyři roky. Tenkrát jsme ve čtyřech lidech oblehli jeden tablet a společnými silami se snažili přechytračit Vítka, jednoho ze slabších umělých protihráčů, které nám herní aplikace Piškvorky Kreatur nabízela. Byl to celkem fajn způsob, jak si zkrátit čas. Netrvalo ale dlouho a ze zabíjení času se stalo něco víc. Zvlášť když jsme na nástěnce ve škole objevili plakát soutěže pIšQworky. Nelenili jsme, sehnali pátého hráče a šli do toho.
Přestože nám společné týmové porady nad hrou proti umělým intelektuálům z herní aplikace pomáhaly, v prvním ročníku, kterého jsme se zúčastnili, jsme rozhodně díru do světa neudělali. Už v obvodním kole jsme nepřešli přes čtvrtfinále, když jsme v něm trochu smolně padli poměrem 9:11.
Další rok jsme to v mírně pozměněné sestavě zkusili znovu. A úspěch se tentokrát dostavil. Probojovali jsme se až do československého grandfinále v Brně, kde jsme se nakonec usadili na 21. místě. Ne, není to zas tak oslnivý výsledek, ale už samotná účast v grandfinále pro nás byla obrovským vítězstvím.
Možná si říkáte, proč tu píšu o středoškolských turnajích, když jsme na stránkách federace a tento článek by měl být ohlédnutím účastníka za turnajem Czech Open 2019. Jenže moje cesta k velkým turnajům jednotlivců vedla právě přes "středoškolky" a jak jsem zjistil, nejsem zdaleka jediný. Soutěž pIšQworky totiž v dnešní době nabízí jedinečné možnosti. Zaprvé seznámit velké množství mladých lidí s piškvorkami (nebo chcete-li gomoku) a zadruhé tím i rozšířit hráčskou základnu České federace piškvorek a renju a jejích turnajů. A protože jsem jedním z těch, které ke kamenům a desce nejen v Pardubicích přivedly červené a modré středoškolkové fixky, začal jsem své povídání trochu více zeširoka.
Czech Open jsem se totiž poprvé zúčastnil už před rokem. A motivací k tomu, abych se začal zajímat o turnaje jednotlivců, byl právě náš postup do Brna a odhodlání, že se chci do dalšího ročníku pIšQworek ještě zlepšit. A tak jsem se poprvé přihlásil na turnaj do Pardubic.
První dojem z něj nebyl podle mého gusta. Po příjezdu na pardubický rozpuštěný zimák, jsem viděl, že to nebude jen tak nějaký turnaj. Skoro všichni hráči, kteří se turnaje přijeli zúčastnit (někteří dokonce i ze zahraničí), se mezi sebou znali, čile se spolu bavili a já měl neodbytný pocit, že jsem tu jako Trabant mezi nejnovějšími Lamborghini na pořádně luxusním autosalonu. Z toho plynula neskutečná tréma, jež se významně podepsala i na mém výkonu. V prvním kole jsem se totiž střetnul se zkušeným ruským hráčem Ilyou Katsevem, jenž mne pokořil již svým 7. tahem (ne, opravdu mi tam nechybí žádná cifra, na konci hry na desce vážně leželo jen 7 černých a 6 bílých kamenů). Moje touha utéct někam hodně daleko v tu chvíli dosáhla svého maxima. Vlastně nevím, jak je možné, že jsem dokázal tak dlouho zůstat na místě a čekat na druhé kolo.
Nebudu už prodlužovat povídání o loňsku. Své působení jsem tenkrát zakončil na předposledním 26. místě a po dvou tropických dnech, které jsem mohl radši strávit u vody, jsem byl přesvědčen, že na tuhle akci už se znovu dobrovolně nepodívám. Jaké štěstí, že to v poslední chvíli napravil jeden z hráčů, Radim "Specs" Kostlivý, který se se mnou dal do řeči a nějakým zázrakem ve mně vykřesal jiskřičku zájmu o piškvorky.
Až tehdy mi byly naplno odhaleny taje profi piškvorek. A díky povědomí o existenci pražského klubu a nejrůznějších webů o gomoku jsem chytil druhý dech. Nutno říci, že i postřehy nabyté na pardubickém turnaji nám jako týmu nejspíše pomohly v další sezóně, v níž jsme už ve finále uspěli o poznání lépe – šestí.
Teď už ale opravdu k letošku. Z našeho školního týmu jsme tentokrát dorazili hned dva a i když jsme oba velice dobrými přáteli, byli jsme zvědavi, kdo z nás na turnaji získá více bodů. Kromě tohoto zdravého soupeření jsem ale měl ještě jeden cíl. Uhrát vyrovnanější partie než loni. A to se podařilo.
Ve svém prvním zápase jsem narazil na zkušeného zástupce Slovenska - Igora Egeda. Postavil jsem svůj open a čekal, jak se situace vyvine. Od rohového zahájení se celá hra přesunula ke středu hrací plochy, kde jsem nakonec neuhlídal soupeřovu výherní kombinaci. Ani tak jsem ale neměl ze zápasu vyloženě negativní pocity. Umím prohrát i rychleji. ;-)
Ve druhém kole tentokrát pokládal open soupeř. Jiří Hodan zvolil zahájení u okraje desky. Rozhodl jsem se hrát do prostoru, kde jsem si chtěl vytvořit převahu. Po několika tazích na obou stranách to začínalo vypadat, že bych snad už i mohl něco ve volném prostoru vymyslet. V tu chvíli začal soupeř hloubat. Minuty plynuly a já uvažoval, nad čím asi přemýšlí. Stále mne napadalo, že možná vytváří účinnou obranu na nějakou moji jasnou výherní kombinaci, kterou na rozdíl od svého soupeře nevidím. :-D Byl jsem však na omylu. Tah, který můj protivník nakonec vytasil, byl pro mě překvapivým smrtícím úderem, neboť jím soupeř založil svou výherní kombinaci právě u okraje desky, kde celý zápas začínal a odkud jsem od prvních chvil utíkal, abych více otevřel hru. Inu, to je tak, když člověk zapomene na obranu. :-D
Po obědové přestávce přišel třetí soupeř. Po dvou prohrách z dopoledne mi švýcarský systém přisoudil nováčka turnajů - Robina Novotného. Při prvních tazích jsem nabyl dojmu, že hraje hodně ke svým kamenům a příliš se nerozpíná. Bral jsem to spíše jako začátečnickou chybu, nicméně jeho styl hry jsem si nechal vnutit. Blokoval jsem každý náznak jeho šancí, abych mohl následně operovat v okolí ze zajištěné obrany. To byla chyba, protože k zahájení útoku už potom nebyla příležitost. Nováček našel ve správný moment krásný "pas za obranu" (nutno uznat, že opravdu příliš natěsno postavenou) a zvítězil ve velkém stylu. Místo bodů jsem si tak odnesl hezké poučení: nikoho nepodceňovat a snažit se hrát svůj styl. Na oba tyhle faktory jsem nejspíš ve svém třetím zápasu trochu pozapomněl.
Poslední sobotní zápas zkřížil mou cestu turnajem s cestou Mojmíra Mykisky - toho druhého borce z našeho školního týmu o němž jsem psal výše. Náš vzájemný souboj se odvíjel od Mojmírova stěnového openu směrem ke středu. Zde jsem patrně prováhal šanci zahrát efektivně a ofenzivně. Soupeř pomalu stočil vývoj utkání k rohu, kde měl i oporu jednoho svého openového kamene. Ten se tak stal nakonec součástí jeho výherní kombinace. Prohrál jsem tedy způsobem velmi podobným tomu ze druhého kola.
Mezi sobotní a nedělní částí se konal večírek pro účastníky Czech Open. Shodou okolností v kempu, ve kterém jsme stanovali, takže jsme to ani neměli daleko "domů". :-D Společnost piškvorkářů byla fajn, byl prostor k tomu si jen tak popovídat u pivka nebo si třeba zahrát piškvorky na magnetické desce, kterou někdo z hráčů nezapomněl vzít s sebou ani na večírek. Když jsem v neděli ráno vstupoval do druhého hracího dne, byl jsem o dost uvolněnější než na začátku mistrovství. Možná i proto přišly v neděli dopoledne moje první body. Ranní utkání jsem odehrál proti Sonče Turečkové, s níž jsme se drželi společné poslední příčky. Teď už však bylo jisté, že minimálně jeden z nás zaboduje. Na můj rohový open Sonča zahrála poměrně natěsno umístěny kámen, ale dalšími tahy jsme se rychle dostali ke středu desky. Následovala celkem vyrovnaná partie. Měl jsem delší dobu vyhlédnutý tah, který mi připadal pozičně velmi silný. Nebezpečně však vyhlížela i situace soupeřky, takže nastala nekolikatahová vyčkávaná, dokud jsem si nebyl jistý, že jsou všechny bezprostřední hrozby zažehnány. Pak jsem zahájil ofenzívu, na jejímž konci bylo moje vytoužené vítězství. Na konci tohoto hodně dlouhého zápasu (ani jednomu z nás nezbývaly na časomíře ani dvě minuty) jsem se dočkal od Sonči pochvaly právě za ten tah, kterým jsem převzal naplno iniciativu. Samotná pochvala mě potěšila stejně, jako první získaný bod.
Předposlední kolo bylo setkáním s dalším středoškolkovým hráčem. A ne jen tak ledajakým. Semir Arabo, člen vítězného týmu posledního ročníku pIšQworek. Utkal jsem se s ním v Pardubicích už loni. Tehdy jsem prohrál a letos jsem chtěl oplatit stejnou mincí. Od mého openu jsme z rohu hodně rychle utekli a zbytek hry se odehrával daleko od něj. Partie to byla dlouhá a vyrovnaná. Střídavě jsme od sebe přebírali tempo, o zvraty nebyla nouze, ale vítězné zakončení ani z jedné strany stále nepřicházelo. Dobrá obrana nebo nějaký ten cut se objevil vždy, když jeden z nás něco plánoval. V jednu chvíli jsem nějak vytušil, že mám hodně možností, které by možná šlo zkombinovat. Času jsem měl ještě docela dost, tak jsem začal usilovně přemýšlet. Po pár minutách jsem objevil cestu ke svému VCF. Měl jsem docela strach, věděl jsem, že pokud se do něj teď pustím, bude to rozhodující moment. Jenže pro mě mohl znamenat i prohru. Projížděl jsem si těch několik tahů stále dokola a ověřoval, jestli jsem nepřehlédnul nějakou maličkost, která by mě mohla na konci zápasu mrzet. Nestalo se. Odhodlal jsem se a začal klást kameny tam, kde jich bylo třeba. S velkou úlevou jsem nakonec poznal, že mnou naplánovaná cesta skutečně vedla k výhře. Odplata se tak po mém asi nejnapínavějším pardubickém zápase podařila a já měl druhý bod.
Navnaděn z předchozích dvou úspěchů jsem šel do posledního kola proti Janu Purkrábkovi. Na jeho open jsem však hned ze začátku nezareagoval správně, když jsem v několika prvních tazích zůstal příliš pasivně u okraje a nechal jsem soupeře utéci do volného prostoru. Tomu potom stačilo několik dobře promyšlených tahů, kterými už si mě po hrací desce "povodil". Poslední zápas tak skončil dříve, než bych si přál.
Svoje letošní působení v Pardubicích jsem tedy nakonec se dvěma body zakončil na 17. místě z dvaceti účastníků. Co říci závěrem? Nebyla to výsledkově žádná sláva, ale od loňska jsem se podle mě herně rozhodně zvednul. Což je důsledek mimo jiné toho, že jsem navázal kontakt s členy České federace piškvorek a renju a začal se o piškvorky více zajímat. Proto bych byl moc rád, kdyby se tento můj report dostal právě i k nějakým dalším nováčkům (ať už z pIšQworek, nebo odjinud), pro něž je tak trochu určen. A ještě radši budu, když nějaké nové tváře uvidím na některém z turnajů. Třeba zanedlouho v Brně na Brnocupu. :-)
—Alan "Vegas" David, Praha
Diskuze k článku
| 1 |
